Expozice ve stravování: Jak překonat strach z jídla a zakázaných potravin

Expozice ve stravování není jen další terapeutická metoda. Je to přímý, fyzický boj s tím, co vás dělá nemocným - s tím, co vás nutí držet jídlo jako nepřítele. Mnozí, kdo trpí poruchami příjmu potravy, nejsou nemocní proto, že nevědí, co jíst. Jsou nemocní proto, že každý kousek jídla vyvolává úzkost, hanbu, kontrolu, nebo pocit, že se něco ztrácí. Expozice ve stravování to mění. Nejenom mluví o jídle. Dává vám jídlo do ruky a říká: „Udělej s tím něco.“

Co je expoziční terapie ve stravování?

Expoziční terapie ve stravování je specifická forma kognitivně-behaviorální terapie, která pracuje přímo s tělem, nejen s myšlenkami. Není to o tom, abyste se naučili, že „jídlo není zlé“. Je to o tom, abyste se naučili, že jídlo může být bezpečné - i když se vám chce zvracet, když ho vidíte.

Proces začíná s identifikací vašich „zakázaných potravin“ - těch, které vás děsí: bílý chléb, mléko, cukr, maso, ovoce, nebo něco, co jste nikdy nejedli. Terapeut s vámi vytvoří hierarchii strachu. Od nejméně strašidelného (třeba jogurt) až po nejhorší (třeba koláč s máslem). Každý krok je plánovaný, pomalý, a vždy pod dohledem.

Nejde o to, abyste hned snědli celý talíř. První krok může být jen pohled na potravinu. Pak dotyk. Pak čich. Pak jedna lžíce. Pak dvě. Někdy trvá měsíce, než se někdo odváží sníst kousek chleba, který považoval za „tukový“ nebo „zakázaný“. A to je v pořádku. Expozice není rychlá. Je přesná. A proto účinná.

Proč to funguje, když jiné metody ne?

Tradiční nutriční poradenství vám řekne, kolik kalorií potřebujete. Psychoterapie vám pomůže pochopit, proč jste se k jídlu dostali. Expozice vás naučí, jak žít s jídlem, aniž byste ho museli ovládat nebo vyhýbat se mu.

Studie z Asociace klinických psychologů ČR z roku 2022 ukazují, že 68 % klientů s poruchami příjmu potravy zažilo výrazné zlepšení po 12 měsících expoziční terapie. Proč? Protože tato metoda pracuje s tím, co je skutečné - ne s tím, co si myslíte, že by mělo být.

Neofobie - strach z nových potravin - je častým cílem. U dětí v mateřských školách ukázaly bloky Sapere, že když dítě systematicky vystavíte novým chutím (např. brokolici, jahody, fazole), začne je jíst. Stejný princip funguje i u dospělých. Jen je to pomalejší. A těžší. Protože dospělí už mají v hlavě spoustu pravidel: „To je kalorické.“ „To zhubnu.“ „To mě znečistí.“

Expozice tyto myšlenky nerozpadá. Přes ně prochází. A když se naučíte, že jídlo vás nezničí, i když ho sníte, změní se vaše vztah k tělu. Dr. Petra Dvořáková z Neocentra to říká jasně: „Expozice pomáhá obnovit kontakt s tělem a jeho skutečnými potřebami.“

Jak probíhá terapie denně?

První sezení je často těžké. Ne proto, že byste měli jíst. Ale proto, že byste měli přijít s jídlem, které vás děsí. Většina klientů přijde s bílým jogurtem, broskvou nebo kouskem chleba. A pak sedí. A dělá to, co nikdy dříve neudělal: nevyhýbá se tomu. Neodkládá. Neodmítá. Neříká „ještě ne“.

Typický postup je pětikrokový:

1. Vizualizace - podívejte se na potravinu, aniž byste ji dotkli.
2. Dotyk - vezměte ji do ruky, pohybujte jí, cítíte její texturu.
3. Čich - zavřete oči a nadechněte se její vůně.
4. Ochutnání - jedna lžíce, jedna kousíček, jedna kapka.
5. Postupné zvyšování - od lžíce k polévkovému talíři.

U některých klientů trvá první tři měsíce jen to, aby se naučili zvládat úzkost při přítomnosti jídla - aniž by ho snědli. A to je úspěch. Protože většina lidí s poruchami příjmu potravy se snaží jíst, aby „udělali správně“. Expozice se snaží jíst, aby „přežili“.

Terapeut vám nepřidává jídlo. Nenechá vás sám. Ale je tam. A když se vám začne zvracet, řekne: „Zůstaň.“ Když se vám chce utéct, řekne: „Zůstaň.“ A když se vám chce zhroutit, řekne: „Zůstaň.“

Co se stane, když se to nezdaří?

Není to příběh, kde všichni přežijí. 22 % klientů ukončí terapii předčasně. Někteří to prostě nevydrží. Jeden 19letý chlapec z fóra Anonymní poruchy příjmu potravy řekl: „Expozice mě donutila jíst potraviny, které jsem nenáviděl. Skončilo to tím, že jsem terapii ukončil.“

To je realita. Expozice není pro každého. Pokud máte těžkou komorbidní úzkostnou poruchu, depresi, nebo jste v akutní fázi anorexie, může být tato metoda příliš intenzivní. V takovém případě je nutná stabilizace nejprve lékem, nebo jinou formou terapie.

Na druhou stranu, u lidí s neofobií nebo specifickými strachy z jídla je expoziční terapie nejúčinnější metoda, kterou známe. A to nejen u dětí. U dospělých také. Uživatelka „Eva“ z Facebookové skupiny říká: „Díky expoziční terapii jsem se naučila jíst ovoce bez přidaného cukru - což bylo pro mě nemožné předtím.“

Proč je rodina důležitá?

Expozice není jen o jednom člověku. Je to o celé rodině. Když dítě nejí zeleninu, neznamená to, že je „náročné“. Znamená to, že v domě neexistuje bezpečný prostor pro experimentování.

Společné jídlo je klíčové. Ne proto, že byste měli jíst spolu. Ale proto, že byste měli být spolu - bez kritiky, bez tlaku, bez komentářů. Když máte s rodinou večer jídlo a někdo z vás sní kousek chleba, který považoval za „zakázaný“, a nikdo to nekomentuje - to je kouzlo.

Podle Bezhladovení.cz je společné stolování „velkou pomocí při překonávání strachu z jídla“. A to proto, že když jídlo není věcí, kterou se musíte „vynutit“, ale věcí, kterou děláte spolu, ztrácí svou sílu jako nástroj kontroly.

Jaké jsou nutriční požadavky?

Expozice se nevyhýbá výživě. Naopak. Její úspěch závisí na tom, že jídlo, které se vám předkládá, je v souladu s vašimi tělesnými potřebami.

Pro děti se doporučuje rozdělení: 45-60 % sacharidů, 30-40 % tuků, 5-20 % bílkovin. Pro dospělé s poruchami příjmu potravy: 50-55 % sacharidů, 1,0-1,5 g bílkovin na kg tělesné hmotnosti. Tuky nejsou nepřáteli. Jsou nutné pro hormony, pro mozek, pro střeva.

Terapeut neříká: „Jez tohle!“ Výživový poradce říká: „Toto jídlo ti pomůže získat energii, kterou potřebuješ.“ A expozice vám dává prostor, abyste to zkusili - bez viny, bez trestu, bez výsledku.

Cesta je dlouhá. Ale ne samotná.

Průměrná délka expoziční terapie je 6-12 měsíců. Týdenní sezení, 60-90 minut. Některé lidé se vrací po pěti letech, protože se něco opět zhoršilo. A to je v pořádku. Terapie není „vyléčení“. Je to naučení se žít s tím, co vás dělá lidským.

V Česku je dnes pouze 127 certifikovaných terapeutů schopných provádět expoziční terapii pro stravovací poruchy. Potřeba je 350. To znamená, že čekáte měsíce. Ale to neznamená, že byste měli čekat. Pokud máte přístup k terapeutovi, který má zkušenosti s tímto přístupem - začněte. Ne čekat, až budete „připraveni“. Připravení nejste. Jste nemocní. A terapie je ta cesta, která vás z toho vyvede.

Marie, 24 let, která trpěla anorexií, říká: „První expoziční sezení s bílým jogurtem bylo pro mě traumatem. Ale po šesti měsících jsem začala normálně jíst i potraviny, které jsem předtím považovala za zakázané.“

Nejde o to, abyste se stali „normálními“. Jde o to, abyste se stali sebou samými - s jídlem, které vás nezničí. S tělem, které vás nezradí. S chutí, která vás nevyžaduje, aby jste byli dokonalí.

Co se děje v Česku v roce 2025?

Ministerstvo zdravotnictví plánuje v roce 2024 pilotní projekt „Expozice pro školy“ - kde by se principy expoziční terapie používaly v mateřských školách a základních školách jako prevence. To není jen o jídle. Je to o tom, aby děti nezačaly bát se svých těl.

28 % českých terapeutů už v roce 2023 používalo virtuální realitu pro simulaci jídelních situací - například pro ty, kteří se bojí jíst v restauraci. To je budoucnost. Ale základ zůstává stejný: jídlo v ruce. Tělo v místnosti. A někdo, kdo vás nechává zůstat.

Prof. Jiří Raboch z Univerzity Karlovy říká: „Vztah emocí, stresu a příjmu stravy je stále zkoumán.“ Ale jedna věc je jasná: když se naučíte jíst bez strachu, začnete žít bez úzkosti.