Jak vypadá úvodní anamnéza v psychoterapii: Co se terapeut ptá a proč

První schůzka s terapeutem není jen „představení“. Je to první krok k tomu, abyste si opravdu pomohli. Mnoho lidí přichází s obavami: „Bude mě ptát na všechno?“ nebo „Nechci se o tom vyprávět“. Ale úvodní anamnéza není výslech. Je to spíš hledání společného jazyka - mezi vámi a tím, co vás trápí.

Co je vlastně úvodní anamnéza?

Anamnéza znamená „vzpomínání“. V psychoterapii to znamená, že terapeut s vámi společně prochází vaši životní historii - ne proto, aby vás posuzoval, ale aby pochopil, proč se něco děje právě teď. Nejde o to, aby zaznamenal všechno, co jste zažili. Jde o to, najít ty spojnice, které vás dnes drží v tom, co nechcete cítit.

Podle českých odborníků je to jedna z nejdůležitějších částí celé terapie. Ať už jste v kontaktu s psychoterapeutem poprvé nebo už jste několik let v terapii, první rozhovor je základ. Bez něj by terapie byla jako léčení bez diagnózy.

Co terapeut ptá - a proč?

Terapeut neptá náhodně. Každá otázka má svůj účel. Ať už se ptá na vaše dětství, vztahy nebo poslední křizi - všechno se to snaží spojit s tím, co vás dnes trápí. Zde je, co se obvykle říká a proč.

1. Co vás teď nejvíc trápí?

To je první a nejdůležitější otázka. Neříkáte jen „mám úzkost“ nebo „jsem deprese“. Terapeut chce vědět: Kdy to začalo? Kde se to projevuje? Co se děje, když to začne? Co jste dělali, aby to zmírnilo?

Proč? Protože každý problém má svou historii. Někdo se cítí zapadlý od chvíle, kdy mu zemřel otec. Někdo začal mít paniky po rozvodu. Někdo se cítí nevážený, protože v dětství nikdy nebyl slyšený. Terapeut hledá vzor - ne proto, aby vás klasifikoval, ale aby pochopil, kde se to všechno rodí.

2. Jak jste žili dřív? Co se stalo v dětství?

Tady se ptají na vztahy s rodiči, na to, kdo vás vychovával, jestli jste cítili bezpečí, jestli jste byli kritizovaný, zanedbaný, přetěžovaný. Nejde o to, aby vám někdo vyčítal vaše rodiče. Jde o to, zjistit, jaké vzorce se vás naučily. Například: „Když jsem plakal, všichni mi říkali, že jsem slabý.“ Nebo: „Můj otec se nikdy nezamiloval - a já jsem se naučil, že lásku je třeba získávat.“

Tyto vzorce se přenášejí do dospělosti. A pokud je nevidíte, můžete se opakovaně dostávat do stejných situací - stejně bolestných, stejně zmatených.

3. Jaký je váš zdravotní příběh?

Ano, i fyzické nemoci mohou ovlivňovat duševní stav. Někdo má chronickou bolest, která ho vyčerpává. Někdo přežil operaci a od té doby se nechce dotýkat svého těla. Někdo má cukrovku a cítí se jako „nepříjemný“ kvůli lékům. Terapeut to nezaznamenává jen proto, že „to je zdravotní záznam“. Zaznamenává to, protože tělo a mysl nejsou oddělené. Pokud tělo trpí, duše to cítí. A naopak.

U některých lidí se deprese objeví po infarktu. U jiných se úzkost rozvine po dlouhodobém užívání léků. To všechno je důležité.

4. Co se děje ve vaší rodině?

Nejde jen o rodiče. Jde o sourozence, děti, manžela, příbuzné, kteří vás ovlivňují. Terapeut se ptá: Je někdo, kdo vás podporuje? Je někdo, kdo vás nepochopí? Je v rodině nějaký „tichý“ problém - třeba alkoholismus, násilí, rozvody?

Ne proto, aby posuzoval vaši rodinu. Ale proto, aby pochopil, zda máte vnitřní zdroje pro změnu. Pokud jste v rodině, kde se nikdo neptá na pocity, bude pro vás těžké se naučit mluvit o svých. Pokud jste v rodině, kde se vše řeší křikem, budete se snažit ovládat i v terapii. To vše je důležité.

5. Jak žijete dnes? Co je vaše každodenní realita?

Terapeut se ptá: Kde bydlíte? Kdo s vámi žije? Máte práci? Jaká je? Máte přátele? Co děláte ve volném čase? Je vaše finanční situace stabilní?

To zní jako „normální“ otázky. Ale v psychoterapii to není jen informace. To je kontext. Když žijete v jednom pokoji s pěti lidmi a nemáte klid, nemůžete se soustředit na sebe. Když máte práci, která vás vyčerpává, a nemáte energii na sebe, nemůžete se změnit. Když jste izolovaný a nemáte nikoho, kdo by vás slyšel, terapie bude těžší - ale ne nemožná.

Terapeut potřebuje vědět, zda máte prostor, čas a podporu, abyste se mohli změnit. Jinak byste mohli být v terapii měsíce - a nic by se nestalo.

Proč je to důležité?

Mnoho lidí si myslí, že terapie je o tom, „povědět svůj příběh“. Ale to je jen začátek. Pravý účinek přijde až tehdy, když terapeut pochopí, jak se váš příběh tvořil.

Bez anamnézy je terapie jako léčení bolesti hlavy bez toho, abyste věděli, jestli máte migrénu, infekci, nebo nádor. Můžete dostat lék - ale on nezabere. A vy budete cítit, že „terapie nefunguje“.

Naopak - když terapeut ví, že vaše úzkost začala po tom, co jste byli ztracený v dětství, a že se dnes opakuje ve vztazích s kolegy, pak může pomoci. Může vás vést k tomu, abyste pochopili: „Tohle se mi děje znovu, protože jsem se naučil, že jsem nevážený.“ A pak můžete začít měnit ten vzorek.

Co se stane, když anamnéza nebude dostatečná?

Pokud terapeut přeskočí anamnézu - nebo ji provede rychle, jen proto, že „musí zaznamenat“ - může to vést k několika věcem:

• Terapie bude dlouhá, ale bez výsledků.
• Nezjistí se skutečný problém - třeba je to fyzická příčina, kterou jste přehlíželi.
• Terapeut vás může nesprávně diagnostikovat - třeba jako „deprese“, když ve skutečnosti máte traumata.
• Vy se můžete cítit nepochopený a přestanete chodit.

Podle průzkumu České psychologické společnosti z roku 2022 má 78 % terapeutů speciální školení v anamnéze. A 65 % používá standardizované dotazníky jako doplněk - protože vědí, že bez systému se snadno něco přehlédne.

Co se stane, když je anamnéza příliš „mechanická“?

Některé terapeuty se drží seznamu otázek jako kalkulačky. Ptají se: „Kdy jste se narodil?“, „Jaké máte sourozence?“, „Jaký je váš vzdělání?“ - a to všechno bez emoce, bez pozornosti. To může být zrovna tak škodlivé.

Na Redditu v Česku se lidé vyprávějí: „Přišel jsem s tou největší bolestí, kterou jsem kdy zažil - a terapeut se mě ptal, jestli mám výtah ve výškovce.“

Nejde o to, co se ptáte. Nejde o to, kolik otázek máte. Jde o to, jak se ptáte. Je to o tom, jestli slyšíte, co se říká - i když se to říká mezi řádky.

Podle průzkumu Asociace psychologických služeb z března 2023 má 68 % lidí, kteří přišli s příliš mechanickou anamnézou, terapii přerušilo. Zatímco ti, kteří cítili, že terapeut „slyšel“ jejich příběh, zůstali - a většina z nich řekla, že „to byl prvníkrát, kdy se cítili vidění“.

Co očekávat od první schůzky?

Nechte se nechat. Nechte se nechat mluvit. Nechte se nechat být. Neříkejte „to je hloupé“ nebo „to je pravda, ale…“. Prostě řekněte, co je.

Terapeut nechce, abyste „vydělali“ nebo „předvedli“ nějaký příběh. Chce, abyste byli přímočarí. I když to zní divně. I když to zní hrozně. I když to zní, že to nikdo jiný nezvládne.

První schůzka trvá obvykle 60-90 minut. Většina terapeutů věnuje 35 % času současnému problému, 25 % osobní a rodinné anamnéze, 20 % sociálnímu kontextu a 20 % hodnocení vašeho dnešního fungování. To je standard. Ale nejde o čas. Jde o kvalitu.

Po rozhovoru byste měli cítit: „Tady mě někdo slyší.“ Ne: „Tady mě někdo dotazoval.“

Co se stane potom?

Po anamnéze terapeut sestaví předběžný obraz. Někdy to bude jen „tady je nějaká úzkost spojená s rodinou“. Někdy to bude „tady je trauma z dětství, které se projevuje jako odmítání blízkosti“. Někdy to bude „tady je fyzická příčina, kterou je třeba nejprve vyšetřit“.

Potom vám řekne, co dál. Zda je vhodná psychoterapie. Zda je potřeba nejprve lékařská pomoc. Zda je třeba více schůzek. Zda byste měli zkusit jiný směr terapie - kognitivní, psychodynamický, traumato-informovaný.

A pak - pokud se rozhodnete pokračovat - začne pravá práce.

Je to všechno nutné?

Ano. Ano. Ano.

Nejde o to, že „všichni to musí dělat“. Jde o to, že bez toho se nemůžete změnit. Bez pochopení, co vás tvořilo, nemůžete přestat být tím, čím jste.

Naše tělo si pamatuje. Naše duše si pamatuje. I když si myslíte, že jste „překonali“ něco - vaše tělo, vaše reakce, vaše vztahy - to všechno to stále přenáší.

Úvodní anamnéza je první krok k tomu, abyste se konečně naučili slyšet sebe. A to je všechno, co potřebujete.

První schůzka není konečná odpověď. Je to začátek otázky. A někdy je to první krok k tomu, abyste konečně začali hledat odpověď sami.