Mentální bulimie: Jak psychoterapie pomáhá překonat přejídání a zvracení

Mentální bulimie není jen otázka „příliš jíst“ nebo „něco vymětit“. Je to hluboká psychická porucha, kde jídlo přestává být zdrojem života a stává se zbraní, kterou člověk používá k potlačení bolesti. Opakované záchvaty přejídání, následované zvracením, nadužíváním laxativ nebo extrémním cvičením - to vše není volba. Je to způsob, jak si člověk snaží ovládnout chaos ve své hlavě. A právě psychoterapie je jediná metoda, která může tento cyklus přerušit trvale.

Co je vlastně mentální bulimie?

Mentální bulimie se projevuje dvěma základními složkami: záchvaty přejídání a kompenzačním chováním. Přejídání není jen „něco si dát“. Je to nekontrolovaný, náhlý příjem obrovského množství jídla, často potají, s pocitem úplné ztráty kontroly. Následuje zvracení, užívání léků na zácpu, přílišné cvičení nebo úplná restrikce - všechno jen proto, aby se „nevytvořila“ hmotnost.

Tělo v tomto procesu neustále vysílá signály, které připomínají závislost. Psychiatrie z nich vytváří přirovnání k „vlčímu hladu“ - stejně jako alkoholik touží po pivu, bulimik touží po jídlu. Ale po jídle přichází hanba, strach, vina. A tak se cyklus opakuje. Nejčastěji se to děje u žen (až 90 % případů), ale počet mužů, kteří trpí touto poruchou, roste. V České republice je to jedna z nejčastějších poruch příjmu potravy, a přesto mnozí trpí ve stínu, protože se stydí.

Proč psychoterapie? A proč nejen léky?

Léky samotné nevyřeší mentální bulimii. Pokud má pacient spolu s bulimií deprese, může lékař předepsat antidepresiva - ale jen jako doplněk. Základní léčba je psychoterapie. Proč? Protože bulimie není o jídle. Je o tom, jak člověk vnímá sebe, jak zvládá emoce, jak komunikuje s ostatními a jak se snaží řídit svůj život, když se cítí bezmocný.

Nejúčinnější přístup v České republice je kognitivně-behaviorální terapie (KBT). Ta neřeší jen „jak přestat zvracet“. Učí, jak rozpoznat myšlenky, které vedou k přejídání - například „Jsem tucet, nikdo mě nechce“ nebo „Musím být dokonalý“. Terapeut pomáhá pacientovi tyto myšlenky přehodnotit, nahradit je realističtějšími a najít jiné způsoby, jak zvládat smutek, úzkost nebo hněv - bez jídla a bez zvracení.

Ve většině případů se KBT provádí v individuálních sezeních, ale někdy i ve skupinách. Výhoda skupinové terapie je ta, že pacient zjistí, že není sám. Mnozí si poprvé v životě řeknou: „Taky to máš?“ A to je první krok k uzdravení.

Co dělá interpersonální psychoterapie?

Když KBT změní chování, interpersonální psychoterapie (IPT) se zaměřuje na vztahy. Bulimie často vzniká v kontextu problémových vztahů - s rodiči, partnerem, kamarády. Někdo se přejídl, protože se cítil zanedbaný. Někdo zvracel, protože se bál, že ho nikdo nezajímá. IPT pomáhá identifikovat tyto vzorce a naučit se komunikovat jinak. Je to jako vytvořit nové „návyky vztahů“ - místo toho, abyste jeli na jídlo, abyste si něco dokázali, naučíte se říct: „Mám smutek, potřebuji, abys mě poslechl.“

IPT se často používá jako prevence relapsu. A relapsy jsou běžné - až 50 % lidí, kteří skončí léčbu, zažije návrat příznaků. To neznamená, že se léčba nezdařila. Znamená to, že potřebujete dlouhodobou podporu. IPT je přesně ta metoda, která pomáhá udržet pokrok i po ukončení hlavní terapie.

Psychodynamická terapie: Když se problém zakořenil hluboko

Někdo má bulimii, protože v dětství byl sexuálně zneužíván. Někdo se jí vzdal, protože jeho matka ho vždy kritizovala za to, že „nemá tvar“. Tyto zranění nezmizí tím, že si někdo napíše jídelníček. Potřebují hlubší práci - psychodynamickou terapii.

Tato metoda, popsaná již Hilde Bruchovou v 70. letech, se zaměřuje na nevědomé motivační systémy. Co tě tlačí k jídlu? Co tě tlačí k zvracení? Která emoce se snažíš potlačit? Kdo ti říkal, že jsi „moc“ nebo „málo“? Tato terapie trvá déle, ale je nezbytná u těch, kteří selhali s KBT nebo mají spolu s bulimií osobnostní problémy, traumata nebo sebevražedné myšlenky.

V České republice se psychodynamická terapie používá hlavně ve specializovaných centrách, jako je Psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Brno - jediné pracoviště v zemi, které poskytuje komplexní péči od dětství až po dospělost.

Co je potřeba k léčbě? Tělo i duše

Psychoterapie není jen „hovor“. Léčba mentální bulimie vyžaduje kompletní přístup. Před začátkem terapie se provádí podrobné vyšetření: EKG, ultrazvuk srdce, kostní denzitometrie, laboratorní testy. Bulimie ničí tělo - ničí zuby, žaludek, ledviny, srdce. Bez opravy tělesného stavu není možná psychoterapie. Pokud je pacient příliš vyschlý, podvýživný nebo má nízký krevní tlak, nemůže se soustředit na myšlenky. Nejprve je třeba stabilizovat tělo - to se nazývá realimentace.

Po stabilizaci přichází režimová terapie - pravidelné jídlo v pravidelných časech. A pak následuje terapie. V některých případech, kdy je stav vážný, je nutná denní stacionářní péče nebo dokonce hospitalizace. To není „přísná opatření“. Je to ochrana. Někdy je jediný způsob, jak přežít, jít do nemocnice, aby se tělo a duše mohly zotavit.

Co dělá rodinná terapie?

Když je pacient dítě nebo mladistvý, terapie bez rodiny selhává. Rodiče nejsou „vinní“. Ale jsou klíčoví. Bulimie se často vyvíjí v rodinách, kde jídlo je zdrojem kontroly, kde se neříká o emocích, kde je „dobrý“ chlapec ten, kdo se neptá. Rodinná terapie učí rodiče, jak podporovat, ne kontrolovat. Jak poslouchat, ne opravovat. Jak říct: „Jsem tady, i když to nechápu.“

V České republice je rodinná terapie nedílnou součástí léčby u dětí. A často je to právě ta část, která změní celou rodinu. Nejen pacienta.

Nové trendy: ACT terapie a svépomocné skupiny

Nejnovější přístup, který se v ČR začíná používat, je ACT terapie - Acceptance and Commitment Therapy. Místo toho, aby se člověk snažil „zbavit“ negativních myšlenek, učí se je přijmout - a přesto pokračovat v životě. „Mám myšlenku, že jsem tucet. Ale nechám ji tam, a jdu se projít.“ Tato metoda je velmi účinná u lidí, kteří se „vyčerpávají“ bojem se svými myšlenkami.

Některé ambulance a neziskovky v Česku také organizují svépomocné skupiny. Tam se lidé potkávají, sdílí příběhy, neříkají si, co „měli dělat“. Pouze: „Jsem tady. A ty jsi tady. A to stačí.“

Je to možné? Jaké jsou šance?

Ano. Je to možné. A šance jsou lepší než u anorexie. Podle klinických dat z Brna se až 60-70 % pacientů po intenzivní psychoterapii úspěšně zbaví přejídání a zvracení. Naučí se jíst normálně. Naučí se znovu cítit hlad. A především - naučí se žít bez toho, aby jídlo bylo jejich hlavní myšlenkou.

Ale to neznamená, že to půjde rychle. Léčba trvá měsíce, někdy roky. Je to jako znovu naučit se dýchat. Některé dny budou dobré. Některé budou strašné. Ale každé sezení, každý krok, každý „přestal jsem zvracet“ dnes - to je vítězství.

Největší překážka není nemoc. Je to strach. Strach, že to nevyjde. Strach, že tě nikdo nepochopí. Strach, že jsi „příliš špatný“ na to, aby ses zotavil. Ale to, co říkáš sobě, když se díváš do zrcadla - to není pravda. Pravda je, že jsi člověk, který přežil. A že máš právo na léčbu. Na život. Na klid.

Co dělat, když si myslíš, že máš bulimii?

Nečekat. Nevyčítat si to. Neříkat si: „To je jen fáze.“

První krok je hledání pomocí. V České republice je Psychiatrická klinika Fakultní nemocnice Brno jediné místo, které má kompletní program pro děti i dospělé. Ale i ambulantní psychologové, kteří se specializují na poruchy příjmu potravy, mohou pomoci. Najdi někoho, kdo má zkušenosti s bulimií - ne jen obecný psycholog.

Nejde o to, abys „zvládl“ bulimii sám. Jde o to, abys se nechal vést. A to je největší odvaha, kterou můžeš prokázat.