Perfekcionismus a poruchy příjmu potravy: Jak terapie pracuje s kořenovou příčinou

Perfekcionismus není jen touha po dokonalosti. V případě poruch příjmu potravy je to zápalný oheň, který žere zdraví zevnitř. Když se člověk rozhodne, že jeho hodnota závisí na tom, zda snědl přesně 300 kalorií nebo zda se jeho břicho jeví jako „dostatečně ploché“, už není o kontrolu jídla. Je to o kontrole existence. A to je přesně tam, kde terapie začíná - ne s jídelníčkem, ale s myšlenkami, které ho vytvořily.

Perfekcionismus jako skrytý motor poruchy

Nejčastější představa o anorexii je ta, že jde o „příliš tenké dívky, které se bojí tuků“. To je povrchní. Skutečným motorem je perfekcionismus - neustálá potřeba, aby všechno bylo přesně, správně, bez chyby. Podle klinické psycholožky Blanky Pöslové z Pardubické fakultní nemocnice jsou anorektičky často inteligentní, ctižádostivé a „dokonce pyšné, že trpět hladem dokážou“. Toto není výsledek špatné výchovy. Je to výsledek toho, jak jejich mozek převedl kontrolu jídla na kontrolu sebe sama.

U bulimie je to jiný mechanismus, ale stejná podstata. Místo přísné kontroly je zde náhlý výbuch - a poté intenzivní trest. Ale za tím vším stojí stejná myšlenka: „Pokud nejsem perfektní, jsem selhání.“

Podle dat z Národního zdravotnického informačního portálu (2023) 82 % pacientů s těmito poruchami jsou ženy ve věku 14-25 let. Ale počet mužů roste - jejich perfekcionismus se často projevuje jako přílišný sportovní výkon, „nepřiměřené“ cvičení nebo náročná strava „pro výkon“, ne pro vzhled. A to ztěžuje diagnostiku. Mnozí si ani neuvědomují, že jejich „zdravý styl života“ je vlastně porucha.

Co se děje v hlavě, když jíš?

Když pacientka s anorexií zváží jídlo, nevidí jablko. Vidí 80 kalorií, 10 gramů sacharidů, 0,3 gramu tuku. A poté si položí otázku: „Je to dostatečně přesné?“ Nebo: „Můžu si to dovolit?“

Tato myšlenka se neobjevuje náhodně. Je vytvořená mnoha lety: vysoké nároky na škole, kritika v rodině, porovnávání na sociálních sítích, tlak „být lepší“. A pak přijde ten okamžik, kdy kontrola přestane být volbou. Stává se nutností. Když se člověk rozhodne, že „nebudu jíst, dokud nebudu mít perfektní tělo“, už nejde o jídlo. Jde o to, že jeho sebevědomí se nyní měří v kilogramech, a ne v úspěších, vztazích nebo citu.

Podle studie z psychiatrie.lf1.cuni.cz (2022) je deformované vnímání vlastního těla nejen symptomatické - je základním kamenem poruchy. Dívka, která se dívá do zrcadla a vidí „tlustou“, ve skutečnosti nevidí tělo. Vidí svou nejistotu, svou výčitku, svůj strach, že je „méně hodná“, protože nevydržela jíst 150 gramů ryby.

Terapie, která se nezaměřuje jen na jídlo

Tradiční přístup: „Jez více. Získáš hmotnost. Všechno bude v pořádku.“

Problém? To nefunguje. Alespoň ne dlouhodobě. Podle dat z České společnosti pro klinickou psychologii (2023) pouze 41 % pacientů, kteří prošli jen tradiční terapií zaměřenou na návrat k normálnímu příjmu potravy, udrželo výsledky po dvou letech. Ale když se terapie zaměřila na perfekcionismus, byla úspěšnost 63 %.

Moderní terapie tedy neříká: „Jez.“ Říká: „Proč se bojíš jíst?“

Klíčovým nástrojem je kognitivně-behaviorální terapie (KBT), ale ne ve standardní verzi. Je upravená pro práci s perfekcionistickými myšlenkami. Terapeut pomáhá pacientovi rozpoznat tyto přesvědčení:

• „Pokud nejsem perfektní v jídelníčku, jsem selhání.“
• „Jestliže jsem tělesně neperfektní, nikdo mě nezajímá.“
• „Jídlo je morální otázka - dobré nebo špatné.“
• „Kontrola jídla je jediné, co mám pod kontrolou.“

Tyto myšlenky se neodstraňují přesvědčováním. Změní se pomocí experimentů. Například: pacientka se domluví s terapeutem, že v den bez pravidel sní „nebezpečné“ jídlo - třeba čokoládu - a pak zaznamená, co se stane. Někdo se obává, že „získá 2 kg“ nebo „nikdo už ho nebude mít rád“. Po týdnu zjišťuje: „Nic se nestalo. Nikdo se nezeptal. Nezvětšil jsem se. A já jsem stále stejná osoba.“

Toto je expoziční terapie - ne proti jídlu, ale proti strachu z jeho „neperfektnosti“.

Co dělá terapeut, když se pacient odmítá vzdát kontroly?

Největší překážkou v terapii není tělo. Je to odpor. 88 % pacientů v prvních měsících odmítá uvolnit kontrolu. „Když přestanu počítat kalorie, ztratím se.“ „Když nebudu kontrolovat, všechno se rozbije.“

Terapeut tedy neříká: „Přestaň.“ Říká: „Co se stane, když to zkusíš?“

Je třeba pracovat s ambivalencí. Pacient chce být zdravý - ale také chce být „perfektní“. A to je konflikt, který nelze vyřešit nátlakem. Musí se přijmout. To je práce přijímací a zavazující terapie (ACT). Zde se pacient učí: „Můžu mít myšlenku, že jsem selhání, a přesto jíst.“

Podle průzkumu z roku 2023 už 68 % českých terapeutů používá kombinaci KBT a ACT - oproti 42 % v roce 2019. Tento přesun je klíčový. Nejde o to, aby pacient „přestal být perfekcionistou“. Jde o to, aby se naučil žít s perfekcionismem, aniž by ho nechal řídit život.

Rodina, technologie a podpora

U dětí a adolescentů je rodinná terapie nezbytná. Podle NZIP (2022) zvyšuje úspěšnost léčby o 32 %. Rodiče nejsou „vinní“. Ale jsou klíčoví. Naučí se, jak nekritizovat jídlo, jak nepředkládat „správné“ jídlo, jak neříkat: „Jsi také zdravá?“

Na druhé straně přichází technologie. V roce 2023 bylo veřejně spuštěno 5 českých aplikací pro podporu léčby PPP s perfekcionismem. Nejúspěšnější - „Neperfektní jídelníček“ - má přes 12 500 registrovaných uživatelů. Aplikace neříká, kolik máš jíst. Nabízí otázky: „Co tě dnes v jídle vystrašilo?“ „Kdy jsi naposledy jídlu řekl ‚ne‘, protože jsi se bál, že nebudeš dokonalý?“

Podpora v komunitě je stejně důležitá. 73 % účastníků podporových skupin (PodporaPPP.cz, 2023) říká, že sdílení zkušeností s jinými perfekcionisty urychlilo jejich změnu. „Víš, že jsi nejeden. A že to, co se ti stalo, není tvoje vina.“

Proč se terapie někdy nezdaří?

42 % negativních recenzí na platformě Terapie.cz (2023) uvádí: „Terapeut neviděl perfekcionismus jako kořen.“

To je kritický problém. Mnoho center v Česku má jen 28 z 47 specializovaných center začleněné specifické protokoly pro práci s perfekcionismem. Zbytek se zaměřuje na „výživu“ a „váhu“. Ale když se nezabere s myšlenkami, které vytvářejí poruchu, vrátí se ona zpět. Většinou v čase, kdy se člověk cítí „bezpečně“.

Terapie, která nepracuje s perfekcionismem, je jako léčení kašle antibiotikem, když je příčinou alergie.

Co je výsledkem?

Nejlepší výsledek není váha. Je to schopnost říct: „Dnes jsem jela čokoládu. A jsem stále hodná osoba.“

Nejlepší výsledek je, když člověk přestane měřit svou hodnotu v kaloriích a začne ji měřit v tom, co cítí - ne v tom, co vidí.

Podle výzkumného projektu na 1. LF UK, který má dokončit standardizovaný český protokol do roku 2025, se očekává, že 85 % center bude mít specifické přístupy pro perfekcionismus. To je slib. Ale pravý pokrok bude, když každý terapeut pochopí: není to o tom, jak jíš. Je to o tom, jak se k sobě chováš, když jíš.

Porucha příjmu potravy není nemocí jídla. Je nemocí sebevědomí. A léčba začíná tam, kde končí kontrola - a začíná přijetí.