Přechod na střední a vysokou školu s ADHD: Terapeutická příprava

Přechod ze základní školy na střední je pro každého teenagera překážkou. Pro dítě s ADHD je to ale jako vyjít do bouře bez deštníku. Změna učitelů, nové předměty, delší hodiny, větší odpovědnost za vlastní plánování - všechno to najednou. A když už se na to necháš připravit, přijde další přechod - na vysokou školu. Tam už nikdo nebude připomínat, kdy máš odevzdat úkol, nebo kdo ti má pomoci s organizací. V Česku je tohle období pro studenty s ADHD jednou z největších výzev celého vzdělávacího systému.

Proč je přechod na střední školu tak těžký pro studenty s ADHD?

ADHD není jenom „nepozornost“ nebo „hýbání se“. Je to porucha vyšších výkonnostních funkcí mozku - schopnost plánovat, přemýšlet před tím, než se něco udělá, zadržet impulz, přepínat mezi úkoly, řídit vlastní čas. A právě tyto schopnosti jsou na střední škole nejvíce potřebné. Když jsi na základní škole, učitel ti říká, co dělat, kdy, a jak. Na střední škole ti to nikdo neřekne. Musíš to vymyslet sám. A to je pro mozek s ADHD jako zkouška na výdrž bez spánku.

Studie z Univerzity Palackého z roku 2023 ukazují, že studenti s ADHD mají o 15-20 % horší akademické výsledky, pokud nejsou terapeuticky podporováni. A to nejen kvůli nízkým známkám. Mnozí se cítí jako „problémoví“ spolužáci. 42 % z nich říká, že se cítí vyčlenění, protože se jich učitelé nebo spolužáci vyhýbají. To zničí sebedůvěru - a bez ní se nejen neuspeje ve škole, ale ani v životě.

Co se děje ve škole, když dítě přechází na střední?

Na základní škole máš často asistenta pedagoga. Ten ti pomáhá zapamatovat si úkoly, připravit se na hodiny, přesunout se mezi třídami, zvládnout emocionální výbuchy. Na střední škole? Asistent je většinou pryč. Neexistuje žádný zákon, který by ho vyžadoval. A pokud škola nemá speciální program pro ADHD, pak ti nikdo nepředá informace o tom, jaký typ podpory jsi měl dříve. V 67 % případů rodiče hlásí, že mezi základní a střední školou neexistuje žádná komunikace. Základní škola neví, co střední potřebuje. Střední škola neví, co student potřebuje. A student? Ten je uprostřed - a ztrácí se.

Učitelé na středních školách nejsou připraveni. Pouze 35 % učitelů na základních školách absolvovalo specializovaný kurz o ADHD. Na středních školách je to ještě horší. Většina učitelů neví, co je ADHD, nebo si myslí, že to je jen „špatně vychované dítě“. A když se dítě chová „nepříjemně“ - vyruší se, přeruší hodinu, zlobí se - učitel to často vnímá jako výzvu k moci, ne jako projev neurovývojové poruchy.

Co funguje? Terapeutická příprava, která skutečně pomáhá

Nejúčinnější přístup není „vydržet“ nebo „dát mu léky“. Je to terapeutická příprava - systémová, plánovaná, začínající ještě v 8. ročníku základní školy. A nejde jen o jednu metodu. Nejlepší výsledky dávají integrativní programy, které kombinují kognitivně-behaviorální terapii, psychogymnastiku, činnostní terapii a někdy i arteterapii.

Takový program trvá 8 týdnů, má 18 setkání po 90 minutách a zapojuje psychologa, speciálního pedagoga, učitele a rodiče. Cílem není „napravit“ dítě, ale naučit ho nástrojům, které mu pomohou žít ve světě, který pro něj není navržený. Například:

• Co je „plánování“? Nejen si napsat úkoly, ale rozložit je na kroky: „Kdy začnu?“, „Jak dlouho to bude trvat?“, „Kde to dělám?“, „Co udělám, když se mi to nechce?“
• Jak si připravit na zkoušku, když ti to přijde jako nekonečný text? Zkusíš 20 minut, pak 5 minut přestávka, pak zase 20 minut - a budeš to dělat každý den, ne jen den před zkouškou.
• Jak se řídit v třídě, když ti někdo říká „nebývej tak hlučný“? Naučíš se „tiché signály“ - například když se ti začne dělat horko, stiskneš si ruku, vezmeš si kousek papíru a napíšeš: „Jsem nervózní, potřebuji přestávku.“

Jeden student z Brna, který absolvoval tento program, zlepšil průměr ze 3,2 na 2,1 za jeden školní rok. Ne proto, že se „naučil větší počet“ - ale proto, že se naučil, jak se sám řídit.

Co rodiče mohou udělat, když škola nic neudělá?

Nejčastější chyba rodičů je čekat, až škola něco udělá. Ale škola často nic neudělá. Místo toho začni s tímto:

1. Vytvoř individuální vzdělávací plán (IVP) ještě v 8. ročníku. Není to jen papír - je to návod, jak škola má dítě podporovat. V něm musí být: možnost krátkých přestávek, flexibilní termíny odevzdávání, možnost psát odpovědi na počítači, místo kde se může klidně vyspat, když je přetížený.
2. Seznam se s učiteli před začátkem školního roku. Pošli jim IVP, nechte je přečíst. Řekni jim: „Můj syn/ dcera není neposlušný, je neurologicky jiný. Potřebuje jiný přístup.“
3. Nečekávej, že se dítě „zvykne“. Pokud se po třech měsících stále vrací domů s pláčem, s pocitem, že je „hloupý“, nebo se vyhýbá škole - hledej pomoc venku. Nečekávej, až škola zjistí, že to nefunguje.

Největší pomoc, kterou rodiče mohou poskytnout, je neustálá podpora. Ne kritika. Ne „proč jsi to neudělal?“. Ale „co ti to dělalo těžké?“ a „jak bychom to mohli zkusit jinak?“

Co ti může pomoci na střední škole - bez plného terapeutického programu

Nemusíš čekat na perfektní program. Něco můžeš udělat hned:

• Krátké přestávky - každých 20-25 minut vstávej, pohybuješ se, dýcháš hluboce. To zní triviálně, ale pro mozek s ADHD je to jako reset.
• Plánování na papír - ne na telefon. Papír je trvalejší. Napiš si každý večer: „Zítra budu dělat: 1) matematika 15 minut, 2) čeština 20 minut, 3) přehled úkolů.“
• Podpora spolužáka - najdi jednoho spolužáka, kterému důvěřuješ. Požádej ho, aby ti poslal notifikaci, když se něco mění v úkolech. To je větší pomoc, než si myslíš.
• Stavěj si pozitivní návyky - ne „musím dělat úkoly“, ale „když to udělám, půjdu na hru“ nebo „když to udělám, koupím si ten film, který chci“.

Co se děje v Česku? Je tu nějaká změna?

Je. Ale pomalu. V roce 2023 Ministerstvo školství zahájilo pilotní projekt „ADHD v přechodu“. Školám dává granty do 50 000 Kč na vytvoření přechodových programů. Od ledna 2024 je kurz pro práci s ADHD součástí povinného celoživotního vzdělávání pro učitele základních škol. To je velký krok. Ale stále je jen 127 certifikovaných specializovaných pedagogů na celou Českou republiku. A pouze 28 % škol má nějaký program pro ADHD při přechodu.

Na druhou stranu - počet diagnostikovaných případů ADHD roste o 22 % od roku 2018. To znamená, že lidé začínají rozumět, že to není „špatné chování“, ale neurologická rozdílnost. A když se to začne rozumět, začne se to i řešit.

Co je další krok? Když jsi na střední škole - co teď?

Pokud jsi už na střední škole a nejsi podporován - nezůstávej v tichosti. Zkus toto:

• Požádej o schůzku s poradnou školy. Řekni: „Potřebuji podporu kvůli ADHD. Mám dokumenty. Chci, abych mohl být úspěšný.“
• Požádej o možnost psát odpovědi na počítači - to je základní úprava, kterou škola musí přijmout, pokud máš diagnózu.
• Najdi studenta, který má ADHD - nejsi sám. Většina z nich se cítí stejně jako ty.
• Neztrácej čas s lidmi, kteří ti říkají „budeš to muset zvládnout“. Ty to zvládneš - jen jinak.

Největší pravda: ADHD ti nebrání být úspěšný. Brání ti být úspěšným tak, jak to ostatní čekají. Ty potřebuješ jiný systém. A ten můžeš vytvořit sám - pokud víš, co potřebuješ, a nebojíš se to říct.

Největší chyba, kterou děláme, je myslet, že dítě s ADHD potřebuje „více disciplíny“. Potřebuje více porozumění. Potřebuje nástroje. Potřebuje někoho, kdo řekne: „Vím, že to je těžké. Ale vím, že to zvládneš - jen jinak.“