Psychoterapie a náboženství: Jak terapeut respektovat víru a spiritualitu klienta

Stojíte v terapeutické místnosti, hledíte do očí klientovi a on říká: „Můj Bůh mi to říká.“ Co teď? Zavřete oči a představte si, že jste v jeho kůži. Víra pro něj není jen slovo. Je to základ, na kterém stojí jeho smysl života, jeho odolnost, jeho ticha i křiky. A vy? Jste terapeut, ne kněz. Ale i tak - nemůžete to prostě ignorovat.

Proč se náboženství objevuje v terapii?

Většina lidí, kteří přijdou do psychoterapie, nechce jen „vyřešit problém“. Chtějí najít smysl. A často ho hledají tam, kde ho vyrůstal - ve víře, v modlitbě, v duchovních tradicích. Podle výzkumu z roku 2023, který zahrnoval 42 českých terapeutů, 78 % klientů přináší do terapie náboženská nebo spirituální témata. To není malý podíl. To je většina.

Někdo hledá odpověď na otázku: „Proč mi to přesně tohle stalo?“ Někdo se snaží překonat pocit viny, který mu vytvářela církev. Někdo se bojí, že jeho náboženské přesvědčení ho odděluje od své rodiny. A někdo prostě potřebuje, aby někdo slyšel, že jeho víra není „nepříčinou“ jeho utrpení - ale jeho zdrojem síly.

Freud a jeho odkaz: Konflikt nebo příležitost?

Začátky moderní psychoterapie byly plné napětí. Sigmund Freud považoval náboženství za „kolektivní neurózu“. Pro něj byla víra iluze, kterou lidé vytvořili, aby si ulehčili strach ze smrti, ze světa, ze sebe samotných. Tento pohled dlouho dominoval. Terapeuti se učili: „Náboženství je patologické. Přesuňte klienta od toho.“

Ale svět se změnil. A psychoterapie se musela změnit s ním. Dnes už většina odborníků nevidí náboženství jako nemoc, ale jako součást lidské identity. Jak říká Jiří Motl, náboženství ovlivňuje, jak člověk prožívá svůj život - od toho, jak vnímá svou vinnost, až po to, jak se chová vztahy. A to všechno má vliv na duševní zdraví.

Zdravá a nezdravá spiritualita: Jak to rozlišit?

Ne každá víra je prospěšná. Některé náboženské systémy mohou být zdrojem úzkosti, viny, strachu nebo izolace. Představte si klienta, který si říká: „Když se mi to stalo, znamená to, že jsem nečistý.“ Nebo: „Můj Bůh mě trestá za to, že jsem se rozhodl nechat se rozvést.“

Jiří Motl rozlišuje zdravou a nezdravou spiritualitu. Zdravá spiritualita posiluje: dává smysl, umožňuje odpustit, podporuje soucit, pomáhá žít s nejistotou. Nezdravá spiritualita trestá: vytváří výhrady, nutila k dokonalosti, přiděluje vinnost tam, kde žádná není, a odtrhuje člověka od ostatních.

Terapeut nemá být soudcem. Ale má být pozorovatelem. Když klient mluví o Bohu, ptáte se: „Co ti ta víra dává? A co ti bere?“ Ne: „Je to pravda?“

Co dělat, když je terapeut věřící?

Tady je to složité. Pokud jste křesťan, muslim, žid nebo buddhist, a vaše víra je hluboká - jak zůstat neutrální? Jak nevynucovat své přesvědčení?

Výzkum BM Grunta ukazuje, že 45 % křesťanských terapeutů se cítí rozpolceno. Cítí se jako „věřící v kanceláři“, kde musí přehlížet to, co jim je největší pravdou. A to je náročné.

Ale klíč je v intencích. Pokud řeknete: „Já věřím, že Bůh je milující, a myslím, že i ty ho můžeš vnímat takto.“ - tím vkládáte svou víru. Pokud řeknete: „Co pro tebe znamená, že Bůh je milující?“ - otevíráte prostor pro jeho vlastní hledání.

Není potřeba mít stejnou víru jako klient. Ale je potřeba mít otevřené srdce.

Tři typy terapeutů: jeden ignoruje duchovní témata, druhý odkazuje, třetí integruje víru do terapie.

Co dělat, když je terapeut nevěřící?

A co když vy jako terapeut nemáte žádnou víru? Není to problém. Ale je to výzva. Mnoho terapeutů v českém prostředí, kteří se považují za sekulární, ignoruje duchovní témata. A to je stejně škodlivé jako vynucování.

Výzkum O. Pechové z roku 2011 ukazuje, že 12 % terapeutů úplně ignoruje náboženská témata. To znamená: „Tohle není důležité.“ A pro klienta to zní jako: „Tvoje víra není důležitá.“

Nemusíte věřit. Ale musíte respektovat. Můžete říct: „Nerozumím tomu, co pro tebe znamená tato modlitba, ale chci ji pochopit. Můžeš mi to vysvětlit?“ Tímto jednoduchým otázkou otevřete dveře. A to je víc než většina terapeutů dělá.

Co se děje v praxi? Tři přístupy terapeutů

V praxi se terapeuti dělí do tří skupin:

Ignorování (12 %): „Tohle není téma terapie.“
Odkazování (31 %): „Jdi k knězi, imámovi nebo duchovnímu.“
Integrace (57 %): „Toto je součást tvého života - pojďme s tím pracovat.“

Třetí skupina je největší. A má dobrý důvod. Když klient přináší duchovní téma, a vy ho přijmete, vytváříte důvěru. Když ho odmítnete, vytváříte vzdálenost. A v terapii je důvěra vše.

Co může terapeut dělat konkrétně?

Nemusíte být duchovním vedením. Ale můžete se naučit několik věcí:

Ptejte se, ne soudte. Místo „To je špatná víra“ řekněte: „Co ti to dělá?“
Nechte klienta definovat svou víru. Někdo říká „Bůh“, ale myslí „všechno, co je větší než já“. Někdo říká „modlitba“, ale myslí „ticho, když se sám slyší“.
Nepředpokládejte. Neříkejte: „Víra ti pomůže.“ Někdo právě ztratil víru - a to je jeho největší bolest.
Neřešte teologii. Terapeut není teolog. Není vaším úkolem dokazovat, že Bůh existuje nebo neexistuje. Vaším úkolem je pomoci klientovi zvládnout, jak se cítí kvůli tomu, co věří.
Uvědomte si své vlastní předsudky. Když klient řekne: „Můj Bůh mi říká, že se mám vzdát.“ - je to vůle Boha? Nebo výsledek výchovy? Nebo strach z odpovědnosti? To je vaše práce - rozlišit.

Klient s tělem ze skleněných oken a terapeut s otazníkem na hlavě, kteří spolu hledají smysl.

Co se děje v Česku? Trendy a budoucnost

V České republice se věc mění. Podle dat České komory psychologů z roku 2023 se 28 % z 1 852 registrovaných terapeutů aktivně zabývá duchovními tématy. To je téměř každý čtvrtý. A trend je jasný: od roku 2015 do 2023 se počet terapeutů, kteří integrují spiritualitu do praxe, zvýšil z 15 % na 37 %.

Katedra psychologie náboženství na Univerzitě Palackého v Olomouci pořádá konference už od roku 2010. Univerzita Karlova od roku 2024 nabízí volitelný kurz „Spiritualita v psychoterapii“. A Česká společnost pro pastorační psychologii zahájila v roce 2022 iniciativu „Dialog mezi terapií a vírou“.

To není náhoda. To je odpověď na potřebu lidí. Lidé nechtějí buď jen psychologii, nebo jen náboženství. Chtějí obojí - a chtějí, aby to bylo v jednom prostoru.

Co když to příliš přesahuje vaše schopnosti?

Není potřeba všechno dělat sám. Pokud klient potřebuje hlubší duchovní vedení - není to selhání. Je to inteligentní přístup.

Můžete říct: „Toto je důležité pro tebe. Možná by ti mohlo pomoci promluvit s někým, kdo se věnuje právě tomuto. Mám několik doporučení.“

A pak to udělejte. Najděte kněze, duchovního, nebo terapeuta, který se specializuje na duchovní otázky. Nezavírejte dveře - otevírejte je dál.

Závěr: Terapie není o tom, co věříte. Je o tom, co pro vás znamená.

Psychoterapie nebyla nikdy o tom, aby vás přeměnila na někoho jiného. Byla o tom, abyste se stali tím, kým jste. A pokud vaše víra je součástí toho, kým jste - pak je součástí i vaší léčby.

Nemusíte být věřící. Nemusíte být ateista. Musíte být přítomný. Musíte slyšet. Musíte přijmout, že někdo může najít útěchu v modlitbě, zatímco jiný v meditaci, a třetí v tom, že se jeho dítě nesmí bát být jiný.

Víra není problém. Víra je lidská skutečnost. A terapie, která ji ignoruje, je terapie, která vidí jen polovinu člověka.

Může terapeut mít vlastní náboženskou víru a přitom být profesionální?

Ano, může. Ale musí být schopen oddělit svou víru od potřeb klienta. Nejde o to, zda věříte - ale o to, zda nevynucujete svou víru. Když se ptáte: „Co to pro tebe znamená?“, neříkáte: „Mělo by to znamenat tohle.“ Tímto způsobem může věřící terapeut být stejně efektivní jako nevěřící - pokud je přítomen a nejedná z vlastního přesvědčení.

Co když klient řekne, že Bůh říká, že se má vykázat?

Ptejte se: „Co se stane, když to uděláte?“ a „Co se stane, když to neuděláte?“ Víra neznamená, že se musíte podřídit. Terapeut pomáhá klientovi rozlišit, zda jeho „Bůh“ říká pravdu, nebo zda to říká jeho strach, vina nebo výchova. Není vaším úkolem rozhodovat, zda Bůh existuje - ale zda jeho hlas je zdravý.

Je duchovní vedení součástí psychoterapie?

Ne. Duchovní vedení je jiný obor. Psychoterapie se zaměřuje na emocionální, kognitivní a chování přístupy. Duchovní vedení se zaměřuje na víru, smysl a vztah k Bohu. Ale tyto obory se mohou doplňovat. Terapeut může klienta navést k duchovnímu poradci, pokud je to vhodné. Ale nezastupuje ho.

Proč se někteří terapeuti bojí mluvit o víře?

Bojí se, že by mohli překročit hranice, nebo že by se mohli zapojit do náboženského diskursu. Bojí se, že by klient mohl říct: „Ty jsi věřící, takže to nechápu.“ A bojí se, že by mohli být označeni za „neodborné“, pokud se dotknou tématu, které nejsou v jejich vzdělávání. Ale tato obava je často větší než reálné riziko. Když se ptáte s úctou, nejste neodborný - jste lidský.

Je spiritualita stejná jako náboženství?

Není. Náboženství je často organizované, má dogma, rituály a komunitu. Spiritualita je osobní cesta k smyslu, často bez institucí. Někdo je věřící, ale ne spiritualní. Někdo je spiritualní, ale ne věřící. Terapeut musí rozumět tomu rozdílu - a nezaměňovat je. Klient může říct: „Nevěřím v Boha, ale cítím se spojený se vším.“ To je také duchovní zkušenost.

Co když klientova víra podporuje škodlivé chování?

Terapeut nesmí tolerovat škodlivé chování, i když je podložené vírou. Pokud klient říká: „Bůh mi říká, že musím zneužívat svou ženu“, není to „božský hlas“ - je to násilí. Terapeut musí vždy chránit bezpečí klienta i druhých. V takovém případě se ptáte: „Kdo ti říká, že Bůh to chce?“ a „Co se stane, když to uděláš?“ - a pomáháte klientovi rozlišit, kde končí víra a kde začíná násilí.