Ruminace a úzkost: Jak psychoterapie přeruší kolotoč přemítání

Stojíte v kuchyni, díváte se do zrcadla a najednou se v hlavě rozjíždí ten kolotoč. Znovu a znovu. Proč jsem to řekl? Co když to zase zlobí? Proč mě nikdo nechápe? Proč jsem takový neúspěšný? Myšlenky se točí, neustále, bez oddechu. A vy nevíte, jak je zastavit. Ne že byste nechtěli. Chcete. Ale nevíte jak. To není slabost. To je ruminace - patologický, nekontrolovatelný cyklus přemítání, který se přilepí k vaší mysli jako lepidlo a neustále vás vrací tam, kde už jste byli. A tam, kde nic neřešíte, jen bolejete.

Co je ten kolotoč přemítání skutečně?

Ruminace není jen přemýšlení. Není to řešení problémů. Není to analýza. Je to přesně opak. Je to pasivní, opakující se přehrávání stejných myšlenek, stejných obav, stejných vin. Většinou se to točí kolem toho, co už se stalo, nebo co se možná může stát - ale vždycky bez výstupu. Bez řešení. Bez uzavření. Jen neustálé přehrávání. A každý obrat tohoto kolotoče vás o něco víc vyčerpá. Nejen duševně. Tělo to cítí. Bolesti hlavy, neklid, nespavost, křeče v břiše. Nejde jen o to, že si to představujete. Jde o to, že se to vás chytí a nechce vás pustit.

Tento kolotoč je častým průvodcem úzkosti a deprese. Není to jen důsledek - je to i poháněč. Čím víc přemítáte, tím víc se úzkost zvyšuje. A čím víc se úzkost zvyšuje, tím víc se přemítáte. Většina lidí si myslí, že když to v hlavě přehrávají znovu a znovu, tak se to nějak vyřeší. Ale není to tak. Je to jako když se snažíte zastavit auto, které jede po kruhu, tím, že v něm ještě víc stisknete plyn. Přemítání neřeší. Zhoršuje.

Proč se ruminace nezastaví sama?

Protože váš mozek si myslí, že to, co přemítáte, je důležité. Skutečně důležité. Tak důležité, že to musíte vyřešit. I když je to neřešitelné. I když je to minulost. I když je to něco, co nemůžete ovlivnit. Mozek vás přesvědčuje, že pokud to jen dostatečně proberete, tak se to nějak vyřeší. Ale to je iluze. Je to jako když se snažíte zasunout klíč do zámku, který už je zlomený. Čím víc ho točíte, tím víc se to poškodí. A vy jen přemýšlíte, že někdy se to nějak zlomí a otevře se.

Věda to nazývá neefektivní strategií regulace emocí. Znamená to, že místo toho, abyste se uvolnili, zlepšili nebo přijali, zůstáváte v pasti. A tato past není vás. Je to mechanizmus, který se vyvinul, aby vás chránil - ale dnes už vás jen zničí.

Katatymně imaginativní psychoterapie: Jak vystoupit z kolotoče

Existuje metoda, která neřeší myšlenky. Neříká vám, abyste je změnili. Neříká vám, abyste je zastavili. Místo toho vás vede ven z nich. Nazývá se katatymně imaginativní psychoterapie (KIP).

Tato metoda se vyvinula v Německu v 20. století, ale v Česku je oficiálně uznávaná od desítek let. Je akreditovaná Ministerstvem zdravotnictví, Českou psychoterapeutickou společností a Psychiatrickou společností. A funguje na jednoduchém principu: místo toho, abyste se snažili zastavit myšlenky, přeměníte je na obrazy.

V průběhu sezení se uvolníte. Terapeut vás vede k jistému motivu - třeba k louce, potoku, stromu, nebo k někomu, kdo vám důležitý je. A pak se vám otevře vnitřní obraz. Co vidíte? Co cítíte? Co se děje? A vy to popisujete. Bez hodnocení. Bez soudů. Jen tak, jak je.

Co se stane? Místo abyste přemítali o tom, že „nikdo mě nechápe“, začnete vidět postavu, která vás nechápe. A ta postava je jiná. Možná je zastíněná. Možná je vzdálená. Možná je vlastně vaše vlastní strach. A teď, když ji vidíte, můžete s ní mluvit. Můžete jí položit otázku. Můžete jí říct, že to není její vina. Můžete jí dát místo, kde může být bezpečná.

KIP neřeší obsah přemítání. Řeší jeho formu. Mění neviditelné myšlenky na viditelné obrazy. A když je vidíte, už nejsou tak mocná. Už je nemůžete jen tak přehrávat. Můžete s nimi pracovat. Můžete je kreslit. Můžete o nich psát. Můžete je nechat odjít.

Proč KIP funguje, kde jiné metody selhávají

Kognitivně-behaviorální terapie (KBT) vás učí, jak změnit negativní myšlenky. Psychodynamická terapie vás vede do hlubin nevědomí. Humanistická terapie vás podporuje, abyste si důvěřovali. Všechny tyto metody mají svou sílu. Ale žádná z nich neřeší ten konkrétní kolotoč přemítání tak přímo jako KIP.

KBT vás učí: „Toto myšlení je nesprávné, nahraď ho jiným.“ Ale co když se ten kolotoč nechce zastavit? Co když myšlenky přicházejí samy, bez vás? KBT je jako vypínač. KIP je jako klíč, který vás vede ven z místnosti, kde jste zavření.

KIP pracuje s tím, co je skryté. S tím, co nemůžete říct slovy. S tím, co se točí v hlavě, ale nechce se vám říct, co je to. A právě tady je její síla. Neříká vám, co máte myslet. Ukazuje vám, co už tam je.

Jak se to děje v praxi - příklad

Představte si ženu, která se neustále přemítá: „Proč jsem nebyla lepší matkou?“ Každý večer to znovu a znovu. V KIP se jí terapeut nabídne obraz: „Představ si, že jsi na louce. Kdo je vedle tebe?“

Ona vidí malou dívku. Vypadá jako ona sama z dětství. A ta dívka pláče. Ne proto, že by ji matka zanedbala. Ale proto, že cítila, že musí být dokonalá, aby byla milovaná. A ta dívka je ta, která dnes v hlavě ženy opakuje: „Nejsi dost dobrá.“

Terapeut jí říká: „Můžeš jí něco říct?“

Žena se na ni podívá a říká: „Nemusíš být dokonalá. Já tě miluji, i když jsi jen takhle.“

A v tu chvíli se ten kolotoč zpomalí. Ne zcela. Ale zpomalí. A to je začátek změny.

Co potřebujete k terapii?

Není to o tom, že jste „příliš citliví“ nebo „přemýšlíte příliš“. Je to o tom, že jste se naučili, že vaše myšlenky jsou pravda. A že je musíte řešit. KIP vás učí, že myšlenky jsou jen obrazy. A obrazy můžete změnit.

Pro terapii potřebujete jen jedno: kvalifikovaného terapeuta. V Česku je KIP akreditovaná metoda. Terapeut musí mít vysokoškolské vzdělání a absolvoval 4-5letý výcvik. To není jen „psycholog“. Je to specialistický terapeut s certifikací od Ministerstva zdravotnictví a České psychoterapeutické společnosti.

Nejde o to, aby vás „přesvědčil“ nebo „napravil“. Jde o to, aby vás provázel. Aby vás chránil, když se v obrazu ocitnete příliš blízko bolesti. Aby vás podporoval, když se rozhodnete jít dál. Aby vás nechával, když se rozhodnete odjít.

Co můžete dělat dnes?

Nečekáte na „správný čas“. Nečekáte, až se vám všechno vyřeší. Nečekáte, až budete mít více času, více energie, více peněz. Dnes můžete udělat jednu věc: zastavit se. Přestat se snažit zastavit kolotoč. Přestat se snažit změnit myšlenky. A jen se zeptejte: „Co se děje, když toto přemítám?“

Napište to. Nakreslete to. Vyslovte to nahlas. Neřešte to. Jen ho uvidíte. A to je první krok ven.

Nejste sami. Tisíce lidí se točí v tom samém kolotoči. A většina z nich se nechává v něm unášet, protože si myslí, že to je normální. Není to normální. Je to bolest. A bolest se dá léčit. Ne všemi metodami. Ale některými. A jednou z nich je KIP.

Nechte se vést. Nechte se nechat. A nechte ty obrazy mluvit. Ony vám řeknou, co vaše myšlenky nechtěly říct.