Supervize v psychoterapii: Proč by váš terapeut měl mít supervizora

Supervize v psychoterapii: Proč by váš terapeut měl mít supervizora

Stojíte před dveřmi terapeutovy kanceláře, srdce buší, ale nevíte, jestli vůbec můžete věřit tomu, co vám říká. Víte, že terapie není jen o tom, jak vás poslouchá. Je to o tom, jestli vás správně chápe. A jestli má ten, kdo vás vede, někoho, kdo ho vede.

Mnoho lidí si myslí, že terapeut, který má titul, má i všechno potřebné. Ale co když se v něm skrývá neuvědomovaný předsudek? Co když je unavený? Co když se ztratil v emocích klienta a už neví, kde končí on a kde začíná klient? To není vzácnost. Je to běžné. A právě proto má každý dobrý terapeut supervizora.

Co je supervize a proč to není kontrola

není to, co si většina lidí představí. Není to školení, kde někdo říká, co máte dělat. Není to hodnocení, kde se kontroluje, jestli jste „dobrý“ terapeut. Není to ani terapie pro terapeuta.

Supervize je bezpečný prostor, kde terapeut může přijít s těžkými případy, kdy se necítí jistě, kdy ho něco v klientovi trhá, kdy se bojí, že něco špatně udělal. Supervizor mu pomáhá uvidět to, co sám nevidí. Co se skrývá pod slovy, pod mlčením, pod tím, jak se terapeut chová, když klient řekne něco, co ho zasáhne osobně.

Podle definice Pelecha a Bednářové (2003) je supervize „specifická metoda učení v bezpečném prostředí důvěry“. Nejde o to, aby někdo řekl: „Takhle to dělej.“ Nejde o to, aby někdo opravil chybu. Jde o to, aby terapeut sám objevil, co se v něm děje, když pracuje s klientem. A co to znamená pro klienta.

Proč to záleží na vás - klientovi

Představte si, že jste u lékaře, který si nechává všechny léky zkontrolovat. Že každý předpis projde jiným odborníkem, který má zkušenosti s těmi nejkomplikovanějšími případy. To byste si řekli: „To je dobrý lékař.“

Ve psychoterapii je to stejné. Když terapeut pravidelně navštěvuje supervizi, znamená to, že se nezastavil na titulu. Neříká si: „Jsem odborník, už vím všechno.“ Říká si: „Můj klient si zaslouží, abych byl lepší.“

Supervize chrání klienta. Ne proto, že terapeut je nekvalitní, ale protože lidé jsou složití. Některé případy jsou tak hluboké, že i nejzkušenější terapeut potřebuje někoho, kdo ho zvedne země. Když terapeut může s někým diskutovat, jak se chovat, když klient přichází s násilím, sebevražednými myšlenkami nebo s traumatem, které ho zasáhlo i na osobní úrovni - ten klient dostává lepší péči.

Podle výzkumu na 327 terapeutech v ČR (Planá, 2009) ti, kteří pravidelně navštěvují supervizi, mají o 37 % nižší úroveň vyhoření. Což znamená: jsou přítomnější. Jsou jasnější. Nejsou unavení. A to je to, co klient potřebuje - někoho, kdo je tam celý, ne jen tělem.

Terapeut sedí s klientem, jeho odraz v zrcadle ukazuje supervizora, který ho jemně vede.

Co se děje na supervizi? Není to magie, je to práce

Na supervizi se neřeší, jestli má klient špatné rodiče nebo jestli je „ztracený“. Řeší se, co se děje mezi terapeutem a klientem. Jak terapeut reaguje, když klient mlčí? Jak se chová, když se klient začne štítit? Co se v něm vzbuzuje, když klient řekne: „Nikdy jsem to nikomu neřekl“?

Supervizor klade otázky. Ne odpovědi. Například: „Co jste cítil, když on řekl ten výrok?“ „Co se stalo v těle, když jste slyšel, že vás klient obviňuje?“ „Co by se mohlo stát, kdybyste to řekl jinak?“

Tímto způsobem se odhalují neuvědomované vzorce. Terapeut si uvědomí, že se při každém klientovi, který je „příliš klidný“, cítí neklid. A že ten neklid ho nutí k tomu, aby ho „pohnul“ - a tím mu odebírá prostor, který potřebuje. Tohle by se bez supervize nikdy neobjevilo.

Je to jako když se podíváte na svůj odraz v zrcadle a najednou si všimnete, že se usmíváte jinak, než si mysleli. Supervize je zrcadlo pro terapeuta - ale ne jen pro jeho tvář. Pro jeho přístup, jeho citlivost, jeho hranice.

Je to povinné? Ne, ale mělo by být

V České republice je podle Směrnice České lékařské komory č. 15/2006 Sb. povinné absolvovat minimálně 100 hodin supervize během výcviku. To je dobré. Ale to je jen začátek.

Ve skutečnosti se většina terapeutů, kteří pracují v soukromé praxi, přestane navštěvovat supervizi po ukončení výcviku. Podle průzkumu České asociace pro psychoterapii (2022) jen 43 % terapeutů v soukromé praxi pravidelně navštěvuje supervizi. V nemocnicích nebo institucích je to 78 %. Proč? Protože to stojí peníze. Protože to trvá čas. A protože mnozí si myslí, že „už to umí“.

Ale když se terapeut přestane učit, přestává být dobrý terapeut. Ne proto, že je zlý. Ale protože lidské problémy se mění. Klienti přicházejí s novými bolestmi. S novými technologiemi. S novými strachy. A terapeut, který se neobnovuje, se zastaví. A to je nebezpečné.

Tři terapeuti drží zničené tituly, zatímco malá postava supervize osvětluje cestu světlem.

Co si máte říct, když se ptáte na supervizi

Když hledáte terapeuta, neptejte se: „Jaký máte přístup?“ Neptejte se: „Jak dlouho pracujete?“

Ptáte se: „Pravidelně navštěvujete supervizi?“

Je to jednoduchá otázka. Ale odpověď vám řekne víc než všechny tituly. Pokud řekne: „Ano, každý měsíc.“ - je to dobrý znamení. Pokud řekne: „Ne, ale mám výcvik.“ - je to známka, že se zastavil. Pokud řekne: „Co je to vlastně supervize?“ - je to varování.

Podle průzkumu Českého institutu pro supervizi z roku 2023 je 92 % klientů ochotno volit terapeuta, který pravidelně navštěvuje supervizi. Věří tomu. Věří tomu, že to znamená zodpovědnost. Věří tomu, že to znamená, že terapeut se nebojí přiznat, že potřebuje pomoc.

Supervize není známkou slabosti - je známkou dospělosti

Je to jedna z největších iluzí v psychoterapii: že zkušený terapeut nechce supervizi, protože je „dostatečně dobrý“. Ve skutečnosti je to přesně opak. Ti, kteří neustále navštěvují supervizi, jsou ti, kteří nejvíc respektují svou práci. Ti, kteří se bojí supervize, jsou ti, kteří se bojí, že se ukáže, že neví všechno.

Supervize není o tom, aby někdo opravil chyby. Je o tom, aby někdo pomohl terapeutovi vidět, že jeho chyby nejsou jeho vina - ale příležitostí k růstu. Je o tom, aby se terapeut naučil, že největší léčba není v jeho slovech, ale v jeho přítomnosti. A že přítomnost se nezíská jen výcvikem. Získá se průběžně - každý týden, každý měsíc, každý rok.

Nejlepší terapeut není ten, kdo má nejvíc certifikátů. Je ten, kdo se nebojí říct: „Potřebuji někoho, kdo mě vede.“

Je supervize stejná jako terapie pro terapeuta?

Ne. Terapie se zaměřuje na osobní problémy terapeuta - jeho vlastní traumata, vztahy, emocionální bloky. Supervize se zaměřuje na jeho profesionální práci s klienty. Cílem supervize je zlepšit kvalitu terapie, ne vyléčit terapeuta. Etické kodexy zakazují, aby supervizor zároveň byl terapeutem svého supervidovaného, protože by to vytvořilo konflikt zájmů.

Jak často by měl terapeut mít supervizi?

Profesionální doporučení říká: jedna hodina supervize na 10 až 15 terapeutických hodin. To znamená, že terapeut, který má 20 klientů za měsíc, by měl mít alespoň dvě hodiny supervize. V praxi se většina kvalitních terapeutů setkává s supervizorem jednou za měsíc. Pokud je jen jednou za čtyři měsíce, je to minimální, ale nedostatečné.

Může být supervize škodlivá?

Ano, pokud je špatně provedená. Pokud supervizor je autoritativní, kritický nebo příliš zásahový, může terapeutovi způsobit pocit nejistoty nebo omezit jeho kreativitu. Kvalitní supervize je vždy o otázkách, ne o odpovědích. Pokud se terapeut cítí, že ho někdo „řídí“, nebo že se musí přizpůsobit určitému modelu, je to špatná supervize. Důležité je, aby vzniklo bezpečné prostředí důvěry - to je základ.

Je možné poznat, že terapeut má dobrou supervizi, i když o ní neříká?

Ano. Terapeut, který má kvalitní supervizi, často mluví jasněji o svých postupech. Neváhá říct: „Tohle je obtížný případ, budu s tím pracovat.“ Není agresivní ani příliš pasivní. Je přítomen, ale ne příliš zasahující. Má jistotu, ale ne nadměrnou sebejistotu. Pokud se vám při jeho řeči zdá, že je „v pohodě“ s tím, co dělá - ale nezakládá to na autoritě - je to dobrý znamení.

Proč je supervize důležitá v soukromé praxi, když není nikdo, kdo by to kontroloval?

Protože tam není žádný systém, který by chránil klienta. V nemocnici je kontrola, kolegové, dokumentace. V soukromé praxi je terapeut sám. Bez supervize je zranitelný - nejen emocionálně, ale i odborně. Klient nemá žádnou jinou záruku, že terapeut neztrácí smysl, nezneužívá moc nebo nezavádí své vlastní potřeby do terapie. Supervize je jediným mechanismem, který tenhle systém zabezpečuje.

Nezapomeňte: když hledáte terapeuta, hledáte někoho, kdo se nebojí být lidí. Kdo ví, že neví všechno. A kdo se nebojí říct: „Potřebuji pomoc.“ To není slabost. To je odvaha. A to je to, co vás opravdu vyléčí.

© 2025. Všechna práva vyhrazena.