Jak vysvětlit dítěti, že jde na psychologa: Praktický průvodce pro rodiče

Stojíte v kuchyni, dítě si hraje s legem, a najednou si řeknete: „Tohle potřebuje psycholog.“ Ale jak to říct? Jak to říct tak, aby to nezakouslo, nezaměřilo, nezakouslo strach? Nejde o to, že je dítě „špatné“ nebo „přehnané“. Jde o to, že něco nejde - a vy chcete, aby to šlo.

Největší chyba, kterou rodiče dělají, je lži. „Půjdeme na kafe.“ „Půjdeme na procházku.“ „Půjdeme se podívat na nějakou slečnu.“ Dítě to ví. Dítě cítí, když něco není v pořádku. Když se už nechce školit, když se skrývá v pokoji, když se směje příliš hlasitě nebo příliš ticho. Dítě to ví. A když mu pak řeknete „jsme šli na kafe“, ale místo toho jste šli do kanceláře s černým nábytkem a nějakou slečnou, která se na něj dívala jako na zvíře v zoologické zahradě - důvěra se rozbije. A to je ten pravý náklad. Ne terapie. Ne výsledek. Ale ztracená důvěra.

Neříkejte: „Máme problém s tebou.“ Říkejte: „Máme problém spolu.“

Neříkejte: „Taky už nevíme, co s tebou dělat.“ Neříkejte: „Všichni tě mají rádi, ale my ne.“ Neříkejte: „Půjdeme na psychologa, protože jsi příliš agresivní/strachový/nerudný.“

Ty věty neříkají: „Chceme ti pomoci.“ Říkají: „Jsi problém.“ A dítě se nechce vyléčit - chce být milováno.

Raději řekněte: „Všimli jsme si, že se něco změnilo. Něco nám nejde. A my chceme zjistit, co bychom mohli udělat jinak, abychom se všichni cítili lépe. A proto půjdeme na jednu slečnu, která pomáhá dětem a rodičům, aby lépe pochopili, co se v jejich hlavách děje.“

Je to jiný pohled. Nezakládá se na výčitkách. Zakládá se na spolupráci. Na tom, že něco nejde - a vy chcete to opravit společně. Dítě se nechce vyléčit. Chce být slyšené. A když slyšíte: „My s tebou něco řešíme“, ne „Ty jsi problém“, začne věřit.

Připravte si to dopředu - nejen slova, ale i myšlenky

Nečekávejte, až budete v autě, nebo v chodbě u kanceláře, abyste si vymysleli, co říct. To je jako chtít vymyslet, jak vysvětlit dětem, proč je zima - v zimě.

Napište si to. Napsat to je jako vyčistit hlavu. Napište: „Co chci, aby dítě slyšelo?“ „Co bych nechtěl, aby slyšelo?“ „Co bych měl říct, abych nevyvolal strach?“

Například:

• „Psycholog není lékař, který dává injekce.“
• „Psycholog není někdo, kdo tě bude kritizovat.“
• „Psycholog se bude ptát, co tě baví, co tě děsí, jak se cítíš ve škole, jak se máš doma.“
• „Nebude to zkouška. Bude to hovor. Stejně jako když mluvíte se svým přítelem.“

Ty věty neříkáte jen jednou. Říkáte je znovu a znovu. Před návštěvou. Po návštěvě. Když se dítě ptá: „Proč jsem tam musel jít?“

Nechte dítě vědět, že se to nejde jen tak „vyléčit“

Někteří rodiče si myslí: „Když půjdeme na psychologa, tak to bude jedna návštěva a už bude všechno v pořádku.“ To není pravda. A když to dítě zjistí - a zjistí to vždycky - cítí se zradené.

Řekněte: „To nebude jedna návštěva. Budeme to dělat postupně. Možná tři, možná deset. A každýkrát se budeme snažit pochopit, co se děje.“

Je to jako učení se jízdy na kole. První den padáš. Druhý den padáš. Třetí den už jen trochu kmitáš. A pak jednou - jedeš. Nebylo to „vyléčení“. Bylo to učení. A psycholog je ten, kdo ti pomůže učit se, jak se pohybovat ve svém vnitřním světě.

Nikdy neříkejte: „Jinak půjdeme na psychologa.“

To je nejhorší věc, kterou můžete udělat. Pokud dítě začne spojovat psychologa s trestem, pak každá návštěva bude jako trest. A to je jako říct dítěti: „Když se budeš chovat špatně, tak tě odvedu na lékaře.“ A pak se dítě bojí lékaře.

Psycholog není trest. Psycholog je nástroj. Jako kniha. Jako hračka. Jako nářadí, které ti pomůže pochopit, proč se něco děje.

Neříkejte: „Jinak tě pošlu na psychologa.“

Říkejte: „Když se ti něco nezdá, můžeš mi to říct. A my se spolu podíváme, co s tím.“

Co dělat, když dítě říká: „Nechci jít!“

Neříkejte: „Musíš!“

Neříkejte: „To je pro tvé vlastní dobro!“

Řekněte: „Vím, že to zní strašně. Já taky mám strach, když jdu na něco nového. Můžeme si to představit? Co by se mohlo stát? Co by ti to dělalo?“

Pusťte dítě, aby si to vyslovilo. Možná řekne: „Bude se na mě dívat.“

Řekněte: „Ano, ale ne jako na zločince. Jako na někoho, kdo chce pochopit, co se děje.“

Možná řekne: „Bude se mě ptát na věci, které nechci říct.“

Řekněte: „Ano. Ale ona to nechá, když řekneš: ‚To nechci říct.‘ Nebo: ‚To mi dělá těžko.‘ A ona to nebude nutit.“

Je to jako když jste poprvé šli na schůzku. Měli jste strach. Nechávali jste se vyslechnout. A pak jste zjistili: to nebylo tak špatné.

Co se děje na první návštěvě?

Psycholog nezačne hned s otázkami: „Co ti dělá problém?“

Nejprve promluví s vámi. Samotnými rodiči. Zjistí, co vás znepokojuje. Co se změnilo. Když to začalo. Jak dítě reaguje doma, ve škole, s kamarády.

Potom přijde dítě. A psycholog ho nechá zahřát. Řekne: „Co ti nejvíc baví?“ „Kdo je tvůj nejlepší kamarád?“ „Co ti dělá strach?“ „Co bys chtěl, aby se změnilo?“

Nejsou tam žádné testy. Nejsou tam žádné otázky s křížky. Je to hovor. Někdy s hračkami. Někdy s kreslením. Někdy jen s tím, jak se dítě pohybuje v místnosti.

A když dítě řekne: „Nechci říct.“ - psycholog to nechá. A řekne: „Dobře. Můžeme si to říct příště.“

Co je rozdíl mezi psychologem a psychiatrem?

Psycholog není lékař. Nemůže předepisovat léky. Neřeší epilepsii. Neřeší poruchy příjmu potravy. Neřeší schizofrenii.

Psycholog řeší: Jak se dítě cítí? Proč se nechce školit? Proč se nechce s kamarády potkat? Proč se zlobí na rodiče? Proč se bojí noci? Proč se zavírá do pokoje?

Psychiatr je lékař. Může předepisovat léky. Ale většinou to dělá až po tom, co psycholog řekne: „Tady je problém. A potřebuje se podívat lékař.“

Takže když řeknete dítěti: „Půjdeme na psychologa.“ - neříkáte: „Půjdeme na lékaře.“ Říkáte: „Půjdeme na někoho, kdo pomáhá s myšlenkami a pocity.“

Co když dítě chce jít na psychologa samo?

Je to častější, než si myslíte. Děti, které se cítí osamělé, které se cítí nepochopené, které se bojí, že je rodiče nechají, začnou ptát se: „Můžu jít na psychologa?“

Podle českého zákona: do 15 let potřebujete souhlas rodičů. Od 15 let může dítě chodit bez vašeho souhlasu.

Ale většina škol má psychologa. A dítě může jít tam bez toho, aby to rodiče věděli - až do prvního setkání. Pak se psycholog zavolá rodičům a řekne: „Dítě chce pomoct. Chcete s tím spolupracovat?“

Někteří rodiče se bojí: „Co když se dozvím něco, co nechci slyšet?“

Co když se dozvíte, že dítě se cítí nevážené? Co když se dozvíte, že se bojí, že ho nebudete milovat, když nebude dokonalé? Co když se dozvíte, že se v něm něco lomcilo - a vy jste to neviděli?

Tak to je právě důvod, proč jít. Ne proto, že je dítě „špatné“. Ale proto, že ho milujete. A chcete mu pomoci.

Nejde o to, aby dítě „bylo v pořádku“. Jde o to, aby se cítilo v bezpečí.

Psycholog neřeší, jestli dítě má dobré známky. Neřeší, jestli je klidné. Neřeší, jestli je všichni rádi.

Řeší, jestli dítě ví, že je v pořádku tak, jak je. Jestli ví, že se může smát, když se mu směje. Jestli ví, že se může vyčítat, když je smutné. Jestli ví, že když se cítí ztracené - někdo je tam, kdo se ho ptá: „Co se děje?“

To je všechno. A to je to, co potřebuje každé dítě. Ne léky. Ne výsledky. Ne kontrolu.

Pravda. A bezpečí.